Výstava: Sochaři v Rakovníku v létě - Rabasova galerie Rakovník

VERNISÁŽ: 11. 7. 2024, 16 hodin
ÚVODNÍ SLOVO: Ak. mal. Václav Zoubek
VYSTOUPÍ: Pepíček Čečil

Jaromíra Němcová *1959
grafička, sochařka, fotografka, restaurátorka
1974 - 1979 Gymnázium Oty Pavla, Praha
1980 - 1988 Akademie výtvarných umění, Praha, Axman Miloš
1980 - 1988 Akademie výtvarných umění, Praha, Hanzík Stanislav
Jaromíra Němcová (1959) patří mezi ty umělce, u nichž klasické formální zařazení k jednomu výtvarnému médiu není zcela možné. Hlavní konstantou i hybnou silou tvůrčího směřování je pro ni umělecké téma, kterému se v dané chvíli věnuje. Právě jemu individuálně přizpůsobuje celý proces zpracování i výtvarné přístupy a s ohledem na něj volí mezi sochařstvím, malbou, kresbou a grafikou.
Impulsy pro svoji tvorbu hledá kolem sebe, často se obrací k věcem a místům zapomenutým, či určeným k zapomnění. Předlohou se jí stává každodenní skutečnost, ale i témata ,mimořádně silná, která transformuje do nových, pro diváka nečekaných poloh. Otevírá tak hluboké úvahy o smyslu bytí, plynutí času a pomíjivosti, dotýká se obecně lidské potřeby víry i vztahu člověka k přírodě. (text Dana Schlaichertová)

Monika Immrová *1970
grafička, sochařka, pedagožka
1995 - 2001  Akademie výtvarných umění, Praha, sochařství, Zeithamml Jindřich Monika Immrová (1970) patří k etablovaným umělkyním zralé generace a je nepřehlédnutelnou osobností současného českého sochařství. Ve své tvorbě pracuje s redukcí tvaru, s úměrností a půvabem geometrie, s významem a působením světla, a rovněž s architektonickým cítěním prostoru a prostorovými situacemi, do kterých se promítá lidské měřítko. Výstava v Galerii města Plzně představuje průřez sochařskou, reliéfní a grafickou tvorbou autorky, v její obsahové a formální variabilitě. Koncepce výstavy prezentuje prolínání – vzájemnou propojenost v materiálu, tematice i technice, čímž umožňuje nahlédnout na dílo Moniky Immrové v její mnohavrstevné celistvosti. (text Silvia L. Čúzyová)

Jindřich Zeithamml *1949
pedagog, sochař, grafik
???? - 1969  Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích
1967 - 1968  Akademie výtvarných umění, Praha
1976 - 1982  Kunstakademie Düsseldorf, Düsseldorf, Kricke Norbert, *1922
V roce 1973 emigroval do Německa a do roku 1990 působil v exilu. Zpočátku se zabýval malbou. Vytvářel mytologické obrazy jednoduchých elementárních forem, které se staly hlavní doménou jeho sochařského projevu. V sochařství vychází z abstraktní linie modernismu. Elementární formy a tvary mají spirituální obsah. Pracuje s oválnými, horizontálně položenými plastikami, nebo objekty obdélného tvaru, připomínající jakési skříně, ve kterých je důležitý vztah mezi vnitřním a vnějším prostorem. Tyto objekty jsou otevřeny pohledu diváka dovnitř. Pro autora je důležitá souhra tvarů, barvy, materiálu, místa a použití stříbrné či zlaté barvy na plastikách. Materiál volí podle charakteru objektu (dřevo, bronz, kámen, nebo železo). Jeho objekty jsou závislé na prostředí a na kontextu, ve kterém jsou prezentovány. Autor svá díla nedatuje, při prezentacích volně spojuje starší práce s novějšími. Uskutečnil řadu veřejných zakázek.

Jasan Zoubek *1956
sochař, kreslíř, fotograf V roce
1975 maturoval na gymnáziu na Sladkovského náměstí v Praze 3 a poté absolvoval dvouletou základní vojenskou službu v Táboře. Po vojně se v letech
1977–1989 živil jako kulisák, figurant v geodézii a domovník a několikrát se pokoušel o přijetí na obor scénografie Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Žil a pracoval v ateliéru své matky Evy Kmentové na Žižkově, kde se věnoval především kresbě. Od roku 1980 pracuje v jejím posledním ateliéru na Smíchově. Černobílé kresby vystavil v Poznani a v pražské galerii Gong. Kresby a objekty, jimž se věnoval od počátku osmdesátých let, vystavoval samostatně v Olomouci, Brně, Praze, Litvínově, Opavě, Náchodě a Českém Krumlově. V Praze vystavil své monumentální plastiky na výstavě Sochy a objekty na Malostranských dvorcích. V roce 1981 se oženil s Irenou Švecovou a narodila se jim dcera Eva, 1988 se narodil syn Adam a 1993 syn Jaroslav. Od roku 1989 pracuje jako sochař ve svobodném povolání. V roce 1990 vstoupil do výtvarné skupiny Tunel a o dva roky později byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes. Účastnil se společných výstav v Praze, Brně, Semilech, Mladé Boleslavi, Opavě a na Sovinci a na výstavách českého umění v Poznani, Bratislavě, Pécsi, Castellanze, Berlíně a Dortmundu. V roce 1995 se účastnil Sochařského sympozia v bronzu v Kutné Hoře a v roce 2001 pracoval ve Švédsku na kamenosochařském sympoziu Kulturbro v Gerlesborgu. Jeho realizace ve veřejném prostoru jsou v Praze, Pelhřimově, Jindřichově Hradci, Lutíně a Aténách. Se svým otcem koncipoval a instaloval řadu výstav svých rodičů. Žije v Praze a se svými dětmi Adamem a Evou pracuje na realizacích svých soch. V roce 2016 založil spolu se svým otcem a sestrami Nadační fond Kmentová Zoubek.

Jiří Kačer *1952
sochař, medailér, restaurátor Člen Umělecké besedy
1967 - 1970 Umělecká řemesla, Praha, obor štukatér
1970 - 74 Střední kamenosochařská škola, Hořice v Podkrkonoší (prof. R. Šnajbr)
1975 - 1981 Akademie výtvarných umění v Praze (doc. J. Bradáček - sochařství, doc. A. Nykl restaurování)
Nyní sochař kamene ve svobodném povolání. Vystavoval v řadě muzeí a galerií. Žije v Hostivicích. Věnuje se jak vlastní sochařské činnosti, tak restaurování soch děl vytvořených z kamene štuku a sgrafit.
Vrcholná tvorba Jiřího Kačera je osobitou syntézou dvou důležitých a zároveň zcela protikladných východisek, které se objevily v poválečném sochařství. Prvním z nich je fenomén kamenosochařských sympozií, která v roce 1959 uvedl v život rakouský sochař Karl Prantl (zde připomeňme, že také Kačer jedno důležité sympozium - Sochařské setkání v Přední Kopanině - založil a několik let organizoval) a jež zásadním způsobem přispěla k rehabilitaci kamene jako moderního sochařského materiálu. Prantl vymyslel nejen vlastní formu sympozia jako pracovního setkání, ale také prosazoval jistý modus sympoziální sochy. Takováto socha měla mít abstraktní povahu po vzoru kultických předobrazů menhiru, stolce či stély. Sochař měl dále pracovat s přirozenými kvalitami kamene, ať už estetickými, fyzikálními (neboť sochu realizoval sám dle principu taille direct) či obsahovými v onom hieratickém smyslu.
Druhým zdrojem Kačerovy tvorby je tradice figurativní. Bylo to jednak italské, v klasicismu zakotvené sochařství Giacoma Manzùa, jehož pražská výstava v roce 1973 na něj silně zapůsobila; dále pak pop art, zejména dílo amerického sochaře Georgese Segala, v českém prostředí ovšem vnímané v souvislosti s nástupem nové figurace. Pro Kačera byl důležitý zejména Jan Hendrych, kterému už při studiích v Hořicích pomáhal při sekání jeho soch. Plnoobjemovou sochu segalovského ražení (Marcela, 1981, Záda 1983) však záhy opustil, aby přešel k reliéfu, který se pak nadále stane jeho hlavním výrazovým prostředkem; dokonce i zcela prostorové sochy jsou založeny na působení reliéfně strukturovaných povrchů. První kamenné reliéfy ještě evokují tělesný otisk (Záda, 1983, Otisk, 1985), což bylo opět důležité téma české nové figurace (Eva Kmentová). V dalších sochách vlastní tělesnost mizí a struktura „otisku" začíná připomínat architektonické fragmenty nebo ještě častěji jakési zvětšené zkameněliny prehistorických členovců. Tím zde vlastně dochází k dokonalému průniku dvou základních přírodních principů - organického (živočich, nepravidelné tvarosloví) a anorganického (kámen, skelety živočichů, geometrická struktura) a dokonce tu přímo tematizuje protimluv otisk v kameni. Tyto sochy jsou často určeny pro opření a autor je instaluje způsobem, jakým se v lapidáriích prezentují renesanční náhrobníky. (Marcel Fišer)

Michal Šarše *1956
výtvarník, sochař, kreslíř
1972-1976  Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze (Vyšší škola uměleckoprůmyslová) 1978 - 1984 Akademie výtvarných umění Praha, Jiří Bradáček
Michal Šarše ve svých skulpturách zcela vědomě opouští klasickou tradici evropského sochařství. Tradici, tak jak je v našem vědomí zakořeněna aristotelovskou estetikou a později v dějinách novodobých umocněna klasickým ideálem estetiky G. W. F. Hegela. Zde základem pro krásno a ideální formu bylo a je uzavřít veškeré narativní prvky dané skulptury do jasně ohraničených a strukturovaných forem a hmot.
Michal Šarše naopak svůj příběh otevírá vstříc divákovi. Jeho skulptury jsou velkolepé jeviště a theatrem mundi vzpomínek, evokujících smyslovost, cit, i zasuté vzpomínky naší minulosti a dětství. Obsah a forma jednotlivých skulptur a reliéfů neslouží sochaři pouze k osobní výpovědi. Svou osobitou a specifickou formou se Šarše vrací k sochařskému výrazu a mluvě i umu středověkých kameníků zdobících svými příběhy tympanony středověké katedrály. Michal Šarše stejně jako anonymní egyptský nebo starogermánský sochař či řezbář vyjadřuje symbolem ornamentu své pojetí a svůj intimní vztah jak k vlastnímu já, tak hledá obecné pravdy v nekonečné hloubce tajemného kosmologického jsoucna, jenž v konečném výsledku koriguje veškeré naše kroky, činy i úděl. Sochař Michal Šarše, přestože staví svoje příběhy z jednotlivých atributů a artefaktů, je sice občas na hraně, kde mu hrozí, že kompaktnost celku hmot plastik se může rozpadnout a rozdrobit do zbytečných marginálních částí, nicméně sochař má ten dar vidění a cit, v němž v pravý okamžik a čas najde míru a správnou váhu tak, aby jednotlivé skulptury vždy měly svůj správný vnitřní rytmus, tektoniku a skladbu hmot. (Petr Svoboda, ředitel SGVU Most)

Jaroslav Urbánek *1959
malíř, sochař
???? - ???? sochařsko-kamenická škola, Hořice (Jičín), reprodukční kamenosochařství a restaurátorství
1978 - 1983 Blansko družstvo Kamena
1983 – 1990 Akademie výtvarných umění, Praha, U Akademie 4, vedoucí kamenosochařské dílny
Urbánkova sochařská díla jsou snadno rozpoznatelná, protože pracuje s kamenem jinak než většina jeho kolegů. Jeho přístup k sochařské tvorbě se svým akcentem na siluetu, barevnost a světlo přibližuje metodě Urbánkovy malby. Obvykle vychází z tvaru kamenného fragmentu či úštěpku a maximálně nechává vyznít přirozenou ušlechtilost samotného materiálu. Pracuje s prořezávanými deskami a vrstveným reliéfy a blíží se tak jakési skladebné intarzii. V jeho variabilních prostorových objektech jsou jednotlivé elementy násobeny a vzájemně propojovány.
V kontextu současné sochařské tvorby vypovídají Urbánkova díla o posedlosti prostou krásou kamene a nekonečných variant jeho výrazu. V jednoduchosti a nadčasovosti lapidárních forem a tvarů jeho soch lze spatřit svého druhu modely mikrokosmu, jako alegorický obraz světa v jeho trvalé a neochvějné existenci. (Jíří T. Kotalík)

Petr Císařovský *1950
sochař, umělecký kovář
1965-1968 vyučen uměleckým kovářem
1970-1976 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha
Hlavním těžištěm jeho práce je kovaná železná plastika. Sakrální tematika je hlavním obsahem jeho díla. Jedním z jeho neznámějších děl je brána sv. Františka v Praze. Žije a pracuje v Praze a Olešně u Mšena. Spoluzakladatel a předseda Okrašlovacího spolku Kokořínsko zaměřeného na obnovu místních památek a ochranu přírody. Syn malíře a kunsthistorika Josefa Císařovského, manžel výtvarnice Venduly Císařovské.

DOPROVODNÝ PROGRAM:
V neděli 1. září proběhne veřejná derniéra výstavy, na které vystoupí písničkář Vladimír Merta.