Do Prahy se vrací emotivní Black Foxxes

Prozatím vydali tři desky a každá z nich potvrzovala, že cesta, kterou si Mark Holley a jeho spoluhráči zvolili, stojí nejen na upřímnosti, ale i neustálém posouvání hranic a zkoušení nových možností. V jejich hudbě jsou stopy postpunkové syrovosti i folkové něhy, Holley nikdy nepopíral, že Black Foxxes jsou velmi osobní záležitost – a tak se nebál ani otevírat intimní témata.

Songy jako Husk, I’m Not Well anebo nejnověji Carsaig pracují s pestrou škálou nástrojů i nálad, každý z nich ale potvrzuje mimořádnou synergii lidí, kteří je hrají. Black Foxxes se nikdy neohlíželi na trendy, nezajímaly je módní vlny v hudbě – jediné vlny, na kterých jsou ochotni se svézt, jsou ty, které jim přirozeně přijdou do cesty. Hrají na kytary i synťáky, pracují s křehkými i nekompromisními polohami své hudby, a pokaždé zní autenticky.