Dido – Safe Trip Home

Safe Trip Home je laskavé, jímavé a úžasně melodické třetí album Dido, z Londýna pocházející zpěvačky a skladatelky, kterou poznáte podle jejího zastřeného hlasu. Prvním albem, jak si možná pamatujete, bylo No Angel, které Dido natočila v dobách, kdy hostovala jako doprovodná zpěvačka, měla malý rozpočet a žádnou nahrávací smlouvu. Když toto album plné vřelých momentek ze života v roce 1999 vyšlo, nikdo, a rozhodně ne sama Dido, nemohl předvídat, že se z něj stane neprodávanější album světa za rok 2001. Podobně úspěšná byla i následující deska, Life For Rent z roku 2003, která si našla cestu do srdcí milionů posluchačů, ve 26 zemích světa se dostala na první příčky hitparád a ještě v mnoha dalších opanovala rádiové vlny. Když ale Dido dokončila turné doprovázející vydání této desky, rozhodla se, že potřebuje pauzu. „Byla to úplná smršť,“ říká Dido. „Když jsem se začátkem roku 2005 vrátila z turné, chvíli mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomila, co se vlastně stalo a dělo. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Snažila jsem se jen natočit malou undergroundovou desku, kterou bych sama poslouchala, a o osm let později jsem najednou potřebovala z tohoto neuvěřitelně rozjetého vlaku vystoupit. Byly to skvělé roky, ale potřebovala jsem trochu zvolnit, znovu se dostat do kontaktu s normálním životem a zase se stoprocentně soustředit na hudbu.“ Dido se sice stáhla z veřejného života, od hudby si ale odpočinula jen nepatrně. Rozhodla se, že nezačne hned psát nové sklady, ale spíše se bude věnovat hraní hudby, ať už své nebo druhých. „Chtěla jsem se zlepšit jako hudebnice,“ vysvětluje Dido. „Na prvních dvou deskách jsem hrála pouze jako písničkářka, což je dost odlišné od hraní jen tak pro zábavu, jako jsem hrála v dětství. Takže jsem spoustu času trávila tím, že jsem si vybírala různé nástroje a jen tak si na ně hrála. Bylo to úžasné.“ Dido tak zcela neplánovaně dospěla ke zvuku desky Safe Trip Home, v jejíchž příjemných a inteligentních skladbách můžeme konečně slyšet, jak hraje na kytaru, piáno, zvonky a také na svou starou věrnou flétnu, se kterou absolvovala turné po Evropě jako zázračná žačka londýnské hudební školy Guildhall School of Music. Dido na toto album nahrála dokonce i některé bubenické party (ty nejvýraznější jsou asi v melancholické Quiet Times). Koncem roku 2005 se Dido v londýnských Abbey Road Studios potkala s producentem Jonem Brionem (Fiona Apple, Kanye West, Rufus Wainwright, Eels), který byl její muzikálností doslova uchvácen. „Hned první den, co jsme se setkali, jsem poznal, že má úžasný cit pro hraní,“ říká Brion. „Jestli je něco, na co jsem ohledně této desky obzvlášť hrdý, tak je to právě skutečnost, že jsem Dido přesvědčil, aby hrála na více nástrojů. Její hra na bicí má úžasný rytmus. A to, jak hraje na piáno, je prostě ohromující.“ „Jon mě přesvědčil, abych dojela do LA a napsala nějaké skladby,“ říká Dido. „Těch několik týdnů, co jsme spolu pracovali, nemělo chybu. Měla jsem pocit, že s každým nástrojem můžu zkusit úplně všechno, co jen budu chtít. To byl skutečný zrod mého nového alba.“ Emocemi nabitá Never Want To Say It’s Love a smyčci doprovázená Let’s Do The Things We Normally Do jsou dvě skladby z mnoha, které během této produktivní práce ve studiu vznikly. Dido tento počáteční úspěch povzbudil natolik, že se rozhodla do LA na nějaký čas přestěhovat a pokračovat tu s Brionem v započaté práci na novém albu. Bylo to město plné možností. Mohla například vyrážet na dlouhé projížďky do pouště a při tom poslouchat hudbu, v Brionově komoře zněl její zpěv prostě úžasně, Citizen Cope pro ni nazpívali nádhernou skladbu Burnin Love, a roli hrál i fakt, že její nejoblíbenější bubeník Mick Fleetwood tu byl po ruce a mohl si zahrát v Grafton Street, tklivém vrcholu alba, který Dido napsala společně s Brianem Eno. „Dřív jsem neměla LA vlastně moc ráda,“ přiznává Dido, „ale nakonec jsem zjistila, že je to úžasné místo, kde si můžete jít za svou představou a nikdo vám nebude říkat, že jste naprosto směšný. Je to město plné fantazie, příběhů k vyprávění a kreativity. A navíc se zdá, že tu všichni chodí spát v 9 hodin večer, takže jsem toho stihla hodně udělat v noci.“ Hudební experimentování Dido se týkalo i oblasti moderních způsobů nahrávání, o kterých se rovněž chtěla něco dozvědět. „Udělalo to na mě docela dojem,“ říká Brion. „Mohla by klidně jen zpívat a nechat na druhých, aby zařídili všechno ostatní, takže si myslím, že je docela obdivuhodné, jak ji všechno zajímá. Naučila se toho spoustu o technice, o aranžování, o masterování, o vytváření hudby. Dokonce chodila na hudební kurzy na UCLA. Takhle se průměrný člověk, který jen chce mít všechno rychle hotové, rozhodně nechová.“ Dido určitě nechtěla nové album uspěchat, naopak byla ráda, že si může dát na čas. „Necítila jsem žádný tlak, abych už přestala psát,“ říká Dido. „Když jsem s Jonem v LA všechno dodělala a vrátila jsem se do Anglie, došlo mi, že chci opravdu pořádně využít všechno, co jsem se tam naučila. Tak jsem si sedla v kuchyni na stůl, vzala si laptop a mikrofon a začala psát a nahrávat. Používala jsem nový počítačový program, co jsem dostala. Nakonec takhle vznikla spousta nových písniček.“ Jednoho odpoledne přišel na čaj Rolo, bratr Dido, který se autorsky a producentsky podílel na jejích prvních dvou albech, a Dido mu zahrála několik svých nových skladeb. „Hrozně se mu líbily, tak jsme se dohodli, že s nimi půjdeme do studia. Ale stejně je na desce spousta nahrávek, které vznikly u mě v kuchyni. Když budete dobře poslouchat, uslyšíte vrtání od sousedů nebo pleskání deště zvenku.“ „Myslím, že tomuhle albu prospěla ta určitá fáze těhotenství,“ říká Rolo. „Dido s ním ušla pěkný kus cesty, co se hudby týče. Vždycky mi volala z LA a říkala ‚Nahrávám vokály v dozvukové komoře!‘ nebo ‚Zrovna přehazujeme pořadí 200 smyčců, které jsme právě nahráli!‘. Bylo jasné, že si to moc užívá. Ale kromě toho všeho nové album opět dokazuje, jak Dido dokáže oslovit lidi svými melodiemi a texty. Ta její deska není vůbec namyšlená. Myslím, že se jí v textech podařilo vyjádřit, co skutečně chtěla, aniž by zabředla do nějakého klišé.“ „Pokud mám být upřímný, tak většinou lidem věci, o kterých zpívají, moc nevěřím,“ říká Brion. „Zpívají ‚Chci být středem pozornosti, chci být slavný, chci, abyste si mysleli, že jsem úžasný‘. Ale u Dido prostě cítím, že to myslí vážně. Opravdu ji v jejích textech poznávám. Zbavte se všech předsudků a sami poznáte, že její texty jsou velmi pravdivé. Vůbec mě nepřekvapuje, že oslovila tolik lidí na celém světě.“ Myšlenky, podobenství, pocity, naděje a starosti, o kterých Dido něžně zpívá, ze Safe Trip Home přímo tryskají. Je to deska o lásce a smrti, síle a odevzdání se, výhrách a prohrách. A stejně jako dvě předešlá alba i toto dokazuje úžasnou schopnost Dido najít všeobecně platné životní pravdy v malých detailech. „Dido ve své hudbě obnažuje své nitro v míře, jako to nedělá nikde jinde ve veřejném prostoru,“ říká Rolo. „Myslím, že úspěch jejích desek spočívá v tom, že Dido oslovuje své posluchače co nejpřímější a nejupřímnější cestou. Je to taková cesta z A do B postavená z pocitů, do které se snažím jako producent zasahovat jen v minimální nutné míře.“ „Když píšu, tak se vždycky dostanu do stavu, kdy si vůbec neuvědomuji, že moje písničky budou poslouchat i další lidé,“ připouští Dido. „Co se týče vyjadřování pocitů, nemám žádné hranice, za které bych si při psaní písniček zakazovala jít. Některé texty jsou o všeobecných věcech nebo se týkají života druhých lidí, ale některé jsou velmi osobní a přímo o mně. Možná se tak dávám všanc, ale já bych jen těžko dokázala dělat něco neosobního, co se mne nijak netýká. Ale tím, že své texty lidem nevysvětluji, se vlastně mohu v rámci jednotlivých písniček svobodně a neomezeně vyjadřovat.“ Nejen díky tomu stojí za to si Safe Trip Home poslechnout. „Z toho alba přímo sálá radost z hudby,“ říká Dido. „Práce na něm byla úžasná zkušenost, které si moc vážím. Do jeho skladeb jsem dala nejrůznější pocity. Takže teď opravdu doufám, že lidi osloví.“ Je velmi nepravděpodobné, že by se tak nestalo.